Lee Oskar Foukací harmoniky

Typy foukacích harmonik

Diatonická harmonika

Diatonická foukací harmonika je nejběžnější typ a je nejvíce spojená s bluesem, folkem a country. Tento typ harmoniky je laděn v jedné konkrétní tónině a jeho konstrukce umožňuje hráčům využívat techniky jako je ohýbání tónů (bending), což přidává výraznou emocionální hloubku, typickou pro bluesovou hudbu. Diatonická harmonika má obvykle 10 kanálků a umožňuje hrát přirozenou stupnici.

Chromatická harmonika

Chromatická harmonika je pokročilejší nástroj, který umožňuje hrát všechny tóny chromatické stupnice díky tlačítku, které posouvá tóny o půltón. Tento typ harmoniky se používá v jazzu, klasické hudbě a také v některých druzích popové hudby. Oproti diatonické harmonice má chromatická harmonika větší rozsah a umožňuje preciznější ladění a širší paletu tónů.

Tremolo harmonika

Tremolo harmonika má dva řady kanálků, kde každá dvojice produkuje stejný tón, ale jeden je mírně rozladěn, což vytváří charakteristický „třesoucí se“ zvuk (tremolo efekt). Tento typ harmoniky je populární hlavně v tradiční lidové hudbě a asijských žánrech, protože dodává hudbě melodický a bohatý zvuk.

Historie foukací harmoniky

Foukací harmonika, známá také jako ústní harmonika, má své kořeny ve starověkých nástrojích jako je čínský „sheng“, který byl používán již kolem roku 3000 př. n. l. Moderní foukací harmonika, jak ji známe dnes, vznikla v Evropě v 19. století. Prvním známým výrobcem byl Christian Friedrich Ludwig Buschmann, který v roce 1821 vynalezl nástroj nazývaný „aura“, což byla předchůdkyně foukací harmoniky.

V polovině 19. století začala harmonika získávat na popularitě díky německému výrobci Matthiasu Hohnerovi, který v roce 1857 začal harmoniky sériově vyrábět. Hohnerova značka se rychle rozšířila do Evropy a následně i do USA, kde se harmonika stala neodmyslitelnou součástí tradiční lidové a bluesové hudby.